« HOVORY NA PRAVICI: Je konečně na čase postavit se „pravdolásce“
Je premiérem NEČAS, NEBO SCHWARZENBERG? »
Prosinec 19, 2010 Autor: abbartos
Evropský „prezident“ Herman van Rompuy v listopadovém projevu k 21. výročí pádu berlínské zdi vyhlásil konec národních států a euroskepticismus označil za nové nebezpečí a jeho představitele za nepřátele. Americký prezident Barack Obama jen o pár dní později v projevu v indické Bombaji nazval zase nepřáteli ty, kteří nepodporují globalizaci a otevřenou jednotnou světovou ekonomiku.
Třebaže podobných zpupných prohlášení už byla spousta a spousta jich ještě bude, jsem přesvědčen, že bychom je neměli podceňovat. Jsme totiž svědky zásadního střetu, ke kterému v příštích měsících a letech dojde. Ti, kteří odmítají nadšené budování jednotné Evropy či ještě nadšenější budování globálních politických a ekonomických struktur, jsou označeni za nepřátele. Nikdy nekončící zápas o lidskou svobodu začíná nabírat netušených rozměrů.
Co se ale děje na české politické scéně? Zvedá se v pravicových stranách nějaký odpor či nesouhlas? Uvědomují si čeští konzervativci, co tyto na první pohled nenápadné výroky ohlašují? Zamýšlí se někdo v českých politických stranách (záměrně říkám „stranách“, protože na Hradě se nad tím zamýšlejí) nad politickým programem, který by byl alternativou k současnému politickému mainstreamu?
Poučil se někdo z rok staré strašlivé porážky české suverenity a za oněch dvanáct měsíců, co Lisabonská smlouva platí, přišel s návrhy, jak ji odčinit a zvrátit? Nebo jsme veškerý odboj vzdali a necháváme se jen unášet stále se zrychlujícími okolnostmi?
Jsem bohužel přesvědčen, že platí to poslední. Česká konzervativní politika si tyto soudobé nebezpečné trendy nepřipouští, natož aby jim bránila. Rezignovala na obranu hodnot, které by jí měly být nejdražší. Nachází se ve vážné krizi, kdy nedokáže rozeznat znamení doby, neví, co je její poslání, nemá vizi.
Místo toho, aby šla do sebe a „zpytovala“, proč se jí před rokem nepodařilo uhájit zbytky české nezávislosti a přemýšlela, jak by to mohla napravit, pokračuje i za současné vlády v probruselském kurzu. A právě lehkomyslná samolibost daná nečekaným výsledkem parlamentních voleb, který umožnil vznik pravicové vlády s historicky dosud největší většinou ve Sněmovně, jakékoli vážnější sebereflexi a debatě o obrodě pravice brání. Pravice je spokojená s tím, že vládne. Dál už ale nevidí.
Přitom právě dnes, více než kdykoli jindy, je třeba dohlédnout dál, než jen k dalším volbám. Více než kdykoli jindy je třeba, aby konzervativci našli společnou řeč a začali mluvit silným hlasem.
Tento text by proto chtěl být příspěvkem do debaty, jak českému konzervatismu vrátit náboj a sebevědomí, ale i vizi, která by ho mohla sjednotit a zajistit mu do budoucna velké sympatie voličů.
Ve skutečnosti jde ale o více, než jen najít dostatečně originální a atraktivní téma do příštích volebních kampaní. Jsem totiž přesvědčen, že v současnosti ani žádné jiné důležitější téma není a konzervativci proto nemají na vybranou.
Nový světový řád
Každé hnutí potřebuje ke sjednocení vnějšího nepřítele. Konzervativci si ho naštěstí nemusejí vymýšlet, už ho přirozeně mají. Mají ho v pokrokářském uvažování, které je staré jako lidstvo samo, ale které na sebe bere v čase různé podoby. Největším problémem konzervativců je, že tu nejnovější podobu nepřítele dosud neprohlédli a bojují pouze s jeho starými podobami. Bojují staré války.
Dovolím si říci, že nepřítelem konzervatismu není dnes klasická levice, jak ji známe. Nejsou jím komunisté (různé antikomunistické struny rozeznívané některými malými stranami působí směšně, protože skutečný boj se odehrává někde jinde), není jím ani sociální demokracie Zemanova, dokonce ani Paroubkova střihu.
Není jím vlastně žádná konkrétní politická strana, ale v politickém mainstreamu převažující ideologie, jakýsi konglomerát hned několika neblahých trendů a myšlenek, jejichž přesné vymezení a identifikace by mělo mezi konzervativci být předmětem debat a analýz.
Vyjmenuji namátkou jen některé. Korporátní fašismus, který vidíme v Lisabonské smlouvě a v evropské integraci jako takové.
Neokonzervatismus se svou touhou násilného šíření demokracie po celém světě. Politika světových elit, které ve svých plánech už zcela odepsaly konkrétní národní státy. Globalizace ničící staleté hodnoty ve společnosti. Brutální útok na lidské svobody pod pláštíkem různých smyšlených globálních hrozeb. Řízená migrace z islámského světa, která má za úkol rozmělnit tradice hostitelských zemí a změnit poměr složení obyvatelstva. Je toho více, ale toto vše vede ke konečnému cíli – zavedení světové vlády.
Nazvěte tento soubor negativních trendů současnosti jakkoli, já mu říkám „Nový světový řád“, jakkoli má tento pojem v politologii už svůj pevně daný význam. Protože ale světové elity s tímto termínem běžně (a stále častěji) operují, myslím, že se ho v tuto chvíli můžeme přidržet.
Vysvětlit podstatu, historii a cíle Nového světového řádu je nad rámec tohoto textu. Chtěl bych se spíše soustředit na to, proč si myslím, že právě v elitách, které ho prosazují, musíme hledat toho nejpřirozenějšího nepřítele. A proč by se konzervativci měli cele zaměřit na boj s touto agendou.
Ochrana lidské svobody a národní suverenity
Přirozeným cílem konzervatismu je hájit dosavadní řád před novým (ne)řádem. Ten příští nový řád má být rovnou světový.
Konzervatismus by měl proto sjednotit všechny milovníky starých pořádků (nejen v eticko-morálním smyslu slova, ale i starých pořádků světových, geopolitických) – proti těm, kteří si přejí jejich nahrazení pořádky novými.
Světová vláda je pro konzervatismus tím nejpřirozenějším nepřítelem, protože ačkoli samotná její myšlenka je stará jako lidstvo samo, jde o ten největší zásah do přirozeného řádu, jaký může být. Nemůže také fungovat na jiném než totalitářském základě. A protože její protagonisté nikdy dříve neměli takové prostředky k úspěchu, jako mají nyní, varování před novou totalitou se stává stále naléhavějším.
Budoucnost konzervatismu proto vidím v boji proti světové vládě a nové totalitě, ke které nutně povede.
Konzervatismus hájí, ochraňuje. Naším cílem tudíž musí být ochránit to nejcenější, co se ochránit dá a co je zároveň dnes nejohroženější – lidskou svobodu a národní samostatnost.
V tomto světle se stává vše ostatní podružným, protože v tuto chvíli jde o přežití svobodného národa – a nebo jeho rozplynutí v evropském a posléze celosvětovém guláši. A jde ještě o víc – o to, zda vůbec zůstaneme svobodnými lidskými bytostmi, nebo se z nás stanou otroci novodobých pánů. Protože rozpuštěním našich států plán elit nekončí. Konečným cílem je zotročení jednotlivců.
Budoucí politické spory tak budou probíhat mezi těmi, kteří si Nový světový řád přejí a těmi, kteří mu budou vzdorovat. Bude to boj na život a na smrt, jak už mezi řádky poznamenal americký i evropský prezident. Proto bude potřeba všechny síly napřít k uhájení toho nejdůležitějšího – naší nezávislosti, svobody a důstojnosti. V konečném důsledku našich životů, protože pro „vzpurné“ v tomto novém světovém pořádku už nebude místo.
Český národ (a nejen on) nebyl nikdy v takovém ohrožení, jako nyní. Likvidace jeho suverenity už započala a bude pokračovat. Je na čase tento proces nejen zastavit, ale vrátit zpět (to například předpokládá vystoupení z EU). Zápas o suverenitu ale neskončil s Lisabonskou smlouvou, třebaže ta jí zasadila silný úder. Každý další den přibývá unijních návrhů, které jdou ještě dále. EU je přitom jen jakousi pokusnou laboratoří, kde konečný cíl je už zmíněná světová vláda.
Konzervativci zaspali
Konzervativci si to bohužel dosud neuvědomují, v tom horším případě se na přibližování světovlády podílejí. Řada velkých pravicových stran v Evropě už v tomto směru selhala, což můžeme pozorovat i u stran českých, které opustily své ideje a aktivně se podílejí na agendě, proti které by měly naopak vší silou burcovat.
Konzervativci se nechali ukolébat dvěmi mylnými myšlenkami. Jednou je jakýsi utopický fukuyamovský Konec dějin. Mají pocit, že pravice porazila komunismus (což ale některým nebrání proti němu stále bojovat, což je pohodlné, protože to nic nestojí), kapitalismus že se stal převažující doktrínou a nebýt pár problémů současného světa, panovala by všeobecná pohoda.
S koncem Sovětského svazu to ale není tak, jak se v pravicových mýtech tvrdí a je na čase přehodnotit určitá klišé (jako třeba to, že některé pravicové ikony porazily Říši zla). Měli bychom si konečně přiznat, že šlo o dohodu obou bloků a vlastně o přípravu na zavedení zmíněného Nového světového řádu, který byl ohlášen těsně vzápětí. Za druhé se zde formuje něco mnohem strašlivějšího, než byl SSSR.
Druhá, stejně zcestná myšlenka (byť se tváří jako alternativa k té první), je huntingtonovská vize Střetu civilizací, které propadla zase jiná část konzervativců. Ti nadšeně podporují USA v jejich orwellovsky nekončící, protože nekonečné, válce proti údajnému mezinárodnímu terorismu.
Konzervativci by tak měli provést zásadní revizi své myšlenkové výbavy a jít k hlubším kořenům, než se jen odvolávat na některé pravicové osobnosti 20. století. Možná by pak zjistili, že mnohé věci, ke kterým se v průběhu doby přihlásili, s konzervatismem nic společného nemají.
Konzervatismus zkrátka není naivní podpora USA, ať ty učiní cokoli. Není jím bezvýhradná podpora Izraeli, ať Izrael učiní cokoli. Není jím podpora demokracie vyvážené zbraněmi do zemí, shodou okolností bohatých na suroviny. Není jím okouzlení sjednocenou Evropou, ve které někdo chce vidět novodobou Svatou říši římskou. Není jím odsuzování Ruska a všeho, co je z východu. Není jím tleskání nad svrženými „diktátory“ „nezbedných států“, boj proti komunistickým symbolům či teroristům, abych vyjmenoval jen některé módní (či naopak zastaralé) představy příznivců pravice.
Nové nebezpečí – nová výzva pro konzervativce
Namísto toho bychom si měli uvědomit, že stojíme na prahu zcela nové éry odstartované vyhlášením Nového světového řádu 11. září 1990 (který vstoupil do nové fáze 11. září 2001 – už jen podoba těchto dvou dat je zajímavá). Nebezpečí představovaná stále totalitnější kontrolou lidstva a chystanou globální vládou, jsou nová a nemáme s nimi zkušenosti. Lidstvo už zakusilo nespočetně diktatur, žádná ale nebyla celosvětová a žádná nebyla tak totální a zároveň rafinovaně skrytá, o jakou se pokoušejí současné elity.
Konzervativci by proto měli mnohé přehodnotit. Možná nás čeká i spolupráce s komunisty, podobně jako v době německé okupace. Partnerem nám může být i ČSSD, protože lidí, kteří si nebezpečí Nového světového řádu začnou všímat, bude přibývat ve všech stranách, stejně jako se do všech stran už nyní infiltrovali jeho zastánci.
Jakkoli ale bude důležitá i spolupráce se starou levicí, konzervativci by v tomto novodobém odboji měli být vůdčí silou, aby z toho do budoucna mohli politicky profitovat. Jistě by pro ně bylo ponižující, kdyby boj za zachování národní svébytnosti, toto novodobé národní probuzení, odstartovali jiní a oni jen přihlíželi.
Získat lidi na svou stranu
V tomto zápase bude klíčové získat na svou stranu obyčejné lidi. Konzervativní pravice by neměla hájit zájmy jen „bílých límečků“, ale i těch modrých. Jsou to právě oni, kteří konzervativní hodnoty často nejvíce, byť možná nevědomky, udržují. Právě oni se svými rodinami mohou sehrát důležitou roli a stát se pevností proti zavedení Nového světového řádu. Rodina a národní stát mu stojí v cestě. Proto musíme vedle národa hájit i rodiny.
Nemůžeme si už dovolit domnívat se, že „masa“ je méněcenná. Ano, masa zfanatizovaná a zdálky neviditelně řízená elitami může mít ničivé účinky. Masa elitami udržovaná v naivní blaženosti, otupovaná materiálnem a držená ve strachu před smyšlenými globálními hrozbami, je tím, co nástup světovlády vskutku umožňuje. Stejně tak ale může být jejím odpůrcem, bude-li naopak probuzená a sebevědomá. To, zda se světovládu nakonec podaří uskutečnit, tak vposledku záleží právě na tom, kdo získá obyčejné lidi. Když totiž elity davy lidí ztratí, Nový světový řád nebudou moci završit.
Abychom je ale na svou stranu získali my, musíme skončit se svým vlastním elitářstvím a s přezíravým pohledem na lid, konzervativci často pejorativně označovaným za lůzu.
Jde o náš národ. Ale možná máme i na víc
Prvořadým úkolem je uhájit naši vlast a národ, tedy politicky se střetávat především s těmi, kteří jsou protagonisty světovlády u nás. Tito se rekrutují jednoznačně z řad tzv. Pravdolásky, která je v českém prostředí klíčovým spojencem globálních elit. Součástí konzervativního probuzení by tak mělo být maximální odpoutání se od tzv. havlismu i všech jednotlivců, kteří s ním byť jen koketují. Konzervativní ODS například musí být ODS bez Alexandra Vondry, abych dal alespoň jeden příklad za všechny.
V České republice dřímá ohromný potenciál k jakémusi organizovanému odporu. Na rozdíl od jiných zemí máme také ve funkci hlavy státu člověka, který si je výše popsaných nebezpečí dobře vědom a aktivně proti nim vystupuje. Citlivě vnímá, kde a na kterých frontách se dnes odvěký boj „osvícených“ elit proti lidské svobodě odehrává. Statečný boj prezidenta Václava Klause proti evropské integraci, povinnému očkování proti prasečí chřipce nebo oteplovacímu alarmismu dokazuje, že prezident agendu Nového světového řádu vnímá a varuje před ní. Zatím nejotevřeněji tak učinil ve svém letošním projevu 28. října. Jako vždy je o podstatný kus napřed před ostatními českými politiky a udává směr, kterým by se obrozená česká pravice měla vydat.
V jeho postavě je navíc šance, že český odpor může přesáhnout i hranice českých zemí. Má-li někdo váhu a sílu některé dílčí plány chystané světovlády zhatit a globální elity v jejich záměrech alespoň poškádlit, je to právě on.
Závěr
Boj proti světovládě bude velkým bojem nadcházejících let. Čím dříve si to konzervativci uvědomí, tím lépe, protože času není nazbyt a nepřítel má docela slušný náskok. Elity se už rozhodly, že zničí naše státy, naše národy, ve prospěch jedné unifikované celoplanetární totality. Svůj plán nejen pilují, ale uskutečňují. Na nás je, zda jsme ochotni postavit se na odpor. Je pozdě, ale ještě ne tak pozdě, abychom na boj rezignovali.
Autor je novinář, zakladatel webu www.freeglobe.cz
vyšlo v Newsletteru CEP (Centra pro ekonomiku a politiku), prosinec 2010
Kissinger,
nejproslulejší žijící vykonavatel státnické praxe
