Digitální gilotina finišuje
o co přesně jde: jde o řešení, v rámci kterého francouzský stát přistoupil na požadavky velkých držitelů autorských práv (hlavně k hudebním dílům, tedy zejména vydavatelských a distribučních společností) a rozhodl se „z moci úřední“ odpojovat ty uživatele, kteří (i po dvou varováních) nadále porušují jejich autorská práva.
Nechme ale nyní stranou obecnější aspekty (například proč jde francouzský stát tak „na ruku“ jedné konkrétní skupině podnikatelských subjektů a proč tak prosazuje právě jejich obchodní model, nevhodný pro současné online prostředí), a podívejme se spíše na „techniku“ boje, který Francie vyhlásila vůči vlastním občanům.
Podezřelým se zde stává ten, koho „udají“ právě velcí držitelé autorských práv – s tím, že „přes jeho přípojku“ mají být porušována jejich autorská práva (stahováním či rozesíláním autorsky chráněného obsahu).
Za co se vlastně trestá?
Snad nejzajímavějším aspektem celé navržené právní úpravy je vymezení samotné skutkové podstaty: tou totiž není ani tak samotné porušování autorských práv (které již dávno řeší jiné zákony), ale něco jiného.
Nový zákon totiž zavádí povinnost „náležitě zabezpečit svou internetovou přípojku“ a očekává monitorování jejího využití tak, aby skrze ni nedocházelo k žádnému porušování copyrightu. A pak trestá za nedodržení této povinnosti.
Svým způsobem to má logiku: když velcí držitelé práv někoho udají, předmětem jejich udání je identifikace konkrétní přípojky (zřejmě na základě IP adresy). Úřad HADOPI si pak přes ISP může vynutit „překlad“ identifikace přípojky na identitu konkrétní osoby, která si přípojku objednala a platí za ni. A na ni pak dopadnou sankce, bez ohledu na to, zda právě ona byla tím, kdo něčí autorská práva skutečně porušil či nikoli. Ale „dopustila porušení …“.
Právně se to zdá být jednoduché a jasné. Praxe dnešního Internetu ale vnáší řadu naprosto zásadních otázek: jakpak asi něco takového (jako „nemožnost porušování copyrightu“) zajistí na své přípojce „běžný Franta uživatel“, který nemusí mít ani ponětí, jaký malware se mu vyskytuje v počítači a co tam dělá? Co celé sítě botnetů, které si s napadenými počítači dělají, co chtějí? A co nejrůznější „aktualizační nástroje“ (snad nemusím jmenovat), které se také chovají značně autonomně a drtivá většina uživatelů ani netuší, co všechno v jejich počítači dělají.
Nebo jinak: jak dlouho bude trvat, než se běžně rozšíří malwary, útočící právě tím, že vykonávají takové akce, které danou přípojku dostanou do zorného pole monitorovacích systémů velkých držitelů autorských práv?
„Naštěstí“ ale navržený zákon počítá s tím, že jednotliví uživatelé Internetu se mohou sami zprostit odpovědnosti za případné zneužití jejich přípojky. Stačí k tomu, když si nainstalují a budou používat bezpečnostní software, doporučený a schválený úřadem HADOPI. Jinými slovy: mohou se vykoupit tím, že si do svých počítačů nechají nainstalovat „něco“, skrze co bude stát moci kontrolovat, co a jak na Internetu dělají.
To mi přijde jako ještě děsivější představa. Je to snad první případ toho, kdy je někdo vyzýván (byť zatím ještě nikoli nucen), aby si do svého počítače sám instaloval „klienta“ Velkého bratra. Nebo snad „Malého bratra“? Či „legálního trojského koně“? Možná bychom si už měli začít ujednocovat terminologii...
zdroj: http://www.lupa.cz/clanky/stalo-se-ve-francii-budou-omezovat-pristup/
Žádné komentáře:
Okomentovat