Čo sa deje v Grécku

To, co se děje v Athénách v těchto chvílích, je odpor proti invazi – a tato invaze je ospravedlňována rozsáhlým užíváním mytologie.

Nikdy jsem tak zoufale nic nevysvětloval, a nikdy jsem tak nedoufal ve vaše porozumění žádného prostého faktu, jako tentokrát:

Tyto protesty v Řecku se přímo týkají každého z vás.

To, co se děje v Athénách v těchto chvílích, je odpor proti invazi; invazi stejně tak brutální jako byla ta proti Polsku v roce 1939. Invazní vojsko má na sobě obleky místo uniforem a místo zbraní drží v rukou laptopy, ale nepropadejte omylu – útok na naši suverenitu je stejně tak násilný a důkladný. Soukromé zájmy bohatých diktují suverénnímu státu takové podmínky, jež jsou výslovně a přímo proti jeho národním zájmům. Pokud to ignorujete, tak na své riziko. Řekněte si, pokud si to přejete, že se to tam možná zastaví, a že exekutoři snad příště nedorazí do Portugalska a Irska. A potom do Španělska a Británie. Přesně to se však začíná dít. A to je důvod, proč byste si neměli dovolit ignorovat tyto události.

Mocní si dovedou představit, že zde je spousta věcí na prodej. Josef Schlarmann, zasloužilý člen strany Angely Merkelové, nedávno přišel s užitečným návrhem, že bychom mohli prodat některé z našich ostrovů soukromým kupcům, abychom mohli zaplatit úroky za ty půjčky, které nám byly vnuceny, abychom stabilizovali finanční instituce a neúspěšný měnový experiment. (Samozřejmě není náhodou, že nedávné vědecké výzkumy ukázaly ohromné zásoby zemního plynu v Egejském moři.)

Pustila se do toho i Čína, protože má ohromné měnové rezervy a více než třetina z nich je v eurech. Historické památky jako je Akropolis by mohly být zprivatizovány. Pokud neuděláme to, co nám bylo řečeno, je tu otevřená hrozba, že to zahraniční a odpovědnější politici udělají násilím. Udělejme z Parthenonu a starověké Agory Disneyland, kde se mizerně placení Řekové ustrojí jako Platón nebo Sokrates a budou se podbízet vrtochům bohatých.

Je nezbytné porozumět tomu, že nechci omlouvat mé spoluobčany za všechnu tu ostudu. Udělali jsme spoustu špatných věcí. Opustil jsem Řecko v roce 1991 a vrátil se až po roce 2006. Prvních pár měsíců jsem se rozhlížel a viděl zcela odlišnou zemi od té, kterou jsem kdysi opouštěl. Každý billboard, každá autobusová zastávka, každá stránka časopisu obsahovala reklamu na nízko úročené půjčky. Byla to peněžní samoobsluha. Máš půjčku, kterou nemůžeš zvládnout. Přijď a dostaneš od nás ještě větší půjčku, a my ti k ní přidáme jako bonus vystoupení břišní tanečnice. A podepsán pod těmito reklamami nebyl nikdo, koho bychom neznali: HSBC, Citibank, Credit Agricole, Eurobank, atd.



Musíme si s lítostí přiznat, že jsme „spolkli udici i s navijákem“. Řecká psychika měla vždy Achillovou patu; všudypřítomnou krizi identity. Jsme rozkročeni na třech kontinentech a naše kultura byla vždy tavícím kotlem, který odrážel tuto skutečnost. Místo toho, abychom se drželi tohoto bohatství, rozhodli jsme se definitivně státevropskými, kapitalistickými, moderními, západními. A hodláme v tom být zatraceně dobří. Hodláme být těminejevropštějšími, nejkapitalističtějšími, nejmodernějšími, nejzápadnějšími.

Byli jsme jako teenageři, kterým rodiče svěří svoji platinovou kreditní kartu.
Neviděl jsem jediné sluneční brýle, na nichž by nesvítilo Diesel nebo Prada. Neviděl jsem jediný pár sandálů bez loga Versace nebo D&G. Auta kolem mě, to byly především Mercedesy a BMW. Pokud byl někdo na dovolené někde blíže než v Thajsku, tak to na sebe ani nechtěl prozradit. Existoval tu neuvěřitelný výpadek zdravého rozumu a žádné varování před tím, že tento pramen bohatství nemůže být nevyčerpatelný. Stali jsme se národem náměsíčně kráčejícím směrem k nově vybudovanému bezednému bazénu s italskou dlažbou, který se nestará o to, jestli se budeme schopni dotknout jeho dna alespoň prsty na nohou.

Tato nezodpovědnost však byla jen velmi malou částí celého problému. Mnohem větší částí byla pohotovost nové třídy zahraničních obchodních zájmových skupin ovládaných plutokracií, církví ovládaných chamtivostí i politických dynastií, jež učinily z příjmení kandidáta jediný významný důvod pro jeho volbu. A zatímco jsme si půjčovali a utráceli (čemuž se eufemicky říká „růst“), byl na druhé straně vysáván každý litr krve z tohoto zkorumpovaného systému tak primitivně, že by se za to nemusela stydět žádná banánová republika; a tento způsob tak převažoval a byl tak drzý, že nad ním všichni jen pokrčili rameny, smířili se s ním, nebo se stali jeho součástí.

Vím, že je nemožné, abyste chápali tuhle obyčejnou součást historie, geografie a mentality, jež dostala tento nejúžasnější kout našeho kontinentu do kolen a přeměnila nejstarší civilizaci světa ze zdroje inspirace v pointu laciných vtipů. Vím, že je nemožné sdělit vám podstatu rostoucího zoufalství a bezmoci, jež vévodily každému rozhovoru, který jsem měl s přáteli a rodinou v posledních několika měsících. Je však velmi důležité, že se o to pokouším, protože dehumanizace a démonizace mého lidu se zdá být v plném proudu.

S očima navrch hlavy jsem si přečetl v prestižní publikaci článek, který v podstatě obhajoval názor, že mafie ví, jak zacházet s lidmi, kteří nesplácejí své dluhy; že „baseballová pálka může být to, co potřebujeme, abychom napravili nikdy nekončící zmatky kolem řeckého dluhu“. Tento článek pokračoval tím, že obhajoval rostoucí sadu generalizací a předsudků tak nepřesných a zlomyslných, že pokud bychom nahradili slovo „Řekové“ slovem „černí“ nebo „židé“, jeho autor by mohl být stíhán policií a obviněn kvůli zločinům z nenávisti. (Vždy vkládám odkaz, ale v tomto případě to neudělám – propadl bych se hanbou, kdybych měl zvýšit návštěvnost těmhle netvorům).

A tak mi dovolte, abych se vypořádal s touhle mediální mytologií:

Řekové jsou líní.
Tak tohle je velmi časté orámování toho, co se říká a píše o téhle krizi, pravděpodobně důsledek toho, že naše vlastní vlažná středozemní pracovní morálka je podstatou námi způsobeného úpadku. Naopak, podle dat, která o svých členech zveřejnila OECD v roce 2008, Řekové pracují v průměru 2120 hodin ročně. Je to o více než 690 hodin více než průměrný Němec, o 467 hodin více než průměrný Brit a o více než 356 hodin více než průměrný občan zemí OECD. Pouze Korejci pracují více hodin. A navíc je v Řecku v průměru 23 dní placené dovolené, to je méně než v ostatních zemích, včetně Spojeného království s minimálně 28 dny a Německa s neuvěřitelnými 30 dny.

Zdroj TVINA